Nejkrásnější jednodenní trek na Zélandu...

04.02.2015 19:35

Dnes jsme měli na programu první náročnější akci - Tongariro crossing. Je to celodenní trek, který měří 20 km. Vede národním parkem Tongariro, který je pojmenovaný podle stále aktivní sopky. Tento trek byl jeden z "highlights", kvůli kterému jsme na Zéland jeli. Není to žádná nedělní procházka, po cestě jsme nastoupali cca 1km nadmořské výšky a sestoupali ještě o něco víc. Kdybychom věděli, co  všechno nás ještě čeká...

Ale popořadě. Vpředvečer jsme se hezky namlsali, předpověď vypadala docela příznivě. Mělo být polojasno, s vysokými mraky, do večera beze srážek. Jediné, co nás zaráží, je údaj o rychlosti větru  - 60 km/h, ale třeba je to nějaká chyba..

Ráno jsme vstali v 5:00, abychom stíhali domluvený odvoz v 6:30 z hlídaného parkoviště na konci treku. Od západu se začínají honit mraky, ale zatím si drží distanc, tak jsme v klidu. Na startu jsme v 7:00, cedule ukazují 6h 30min chůze. Pohoda. Až na to, že se nějak zatahuje. :(

Od začátku stoupáme. Nejdřív pozvolna, pak o něco více a nakonec už se skoro plazíme po lávové skále kolmo vzhůru. To by až tak nevadilo, co nás děsí, je to, že jsme se postupně prostoupali až do mraků, které kompletně všechno zahalily.

Po krátké občerstvovací přestávce vyrážíme na poslední stoupací úsek - na nejvyšší bod - červený kráter. Vítr začíná zesilovat, v nárazech máme pocit, že nás to sfoukne jako svíčku. :) Cesta stoupá po hřebenu, vlevo i vpravo tak metr a pak sráz. Není vidět na krok, severní vítr je krutý a o panoramatech předem prohlédnutých na google.com si můžeme nechat akorát tak zdát.

V 10:00 jsme nahoře.  Aspoň podle značení.

Vichřice trhá mraky o hřeben a sem tam na nás vykoukne něco, co jsme "tam venku" cítili, ale nemohli vidět - Mt. Ngauruhoe.

Začínáme klesat. Pomalu se dostáváme pod mraky a radujeme se, že aspoň Emerald lakes jsou celkem hezky vidět.

Potom už jenom mineme Blue lake, u kterého se na chvíli schováme před větrem, obědváme a začínáme finální sestup k parkovišti.

Pro jistotu, aby toho nebylo málo, po cestě ještě několikrát zmokneme. Asi abychom si uvědomili, jak umí být hory nevyzpytatelné a kdo je na světě vlastně pánem. Jestli člověk nebo příroda. Každou chvíli kolem nás ze skály stoupá nějaká pára, tak buďme rádi, že se nikomu nic nestalo. :)

Na parkoviště jsme přišli hrozně unavení, ale se spoustou zážitků (a navíc s jedním dobrým skutkem, díky kterému jsme zvaní od Bryana a Candy do New Yorku). Neměli jsme sice úplně štěstí na počasí, a fotky z googlu jsou možná hezčí. Ale ty, co máme my, jsou jenom naše. A i když jsme si je museli vytrpět, tak to stálo za to... :)