Milford trek

19.02.2015 01:32

Den 1. - Už je to tady

Vyrážíme! Budík řve zase sakra brzo, ale potřebujeme se ještě dobalit a ještě jednou prolézt auto, jestli jsme na něco nezapomněli. :-/ Náš campervan má spoustu sofistikovaných úložných prostor a některé svoje věci nacházíme poprvé od našeho příjezdu na Zéland. :-)

Zase je kosa. Slibované azuro se nekoná, nad hlavou se valí tmavě šedé mraky. Sraz účastníků zájezdu je stanovený na 9:30 u íčka. Vysazuju Alču na místě a odjíždím uklidit auto na hlídané parkoviště. Spoléhám na to, že se Alča domluví s řidičem a vyzvednou mě na místě. Doufám, že si ode mě nechce odpočinout... :-)

Ufff. Netrvalo to dlouho a řítí se ke mně minibus plný outdoorových nadšenců. Nakládám batoh do přívěsného vozíku a nastupuju. Čekám směs různých věkových skupin, ale ve skutečnosti věkový průměr s Ájou znatelně snižujeme. Řidič nasazuje zběsilé tempo a nabírá směr Te Anau Downs, kde na nás čeká loď.

Po 20 minutách infarktové jízdy zastavujeme u přístaviště. Trochu se divíme, že jsme po cestě neztratili vozík s batohy. Asi ho má řidič někaj vytuněný, aby víc vydržel. Naloďujeme se a za pár minut vyrážíme na protější stranu jezera do Glade Wharf, kde nás nechají divočině napospas. Sem už nevede žádná cesta, jenom dvakrát denně tady loď vyplivne bandu křováků, kteří touží odprostit se od všech výdobytků moderní civilizace jako mobilní signál, internet, elektřina, teplá voda, sprcha, splachovací záchody, odpadkový koš.

Po hodině plavby jsme na startu. Přivítání nám obstarávají dvě nádoby s roztokem na desinfekci bot. Povinná fotka se startovacím blokem a jdeme na to.

Dnes nás čeká jen takové zahřívací kolo - 5km podél řeky Clinton.

Na místě jsme už v jednu odpoledne, vaříme oběd a odháníme otravné sandflies (místní  muchničky) - jejich kousnutí svědí ještě týden. Trochu nám to připomíná komáry ve Finsku, ale sandflies se dá alespoň utéct. Když jsme v pohybu, nestačí nám a nekoušou.

Volné odpoledne zaháníme karbanem. Večer za námi přichází ranger Ross a bere nás na komentovanou prohlídku okolí. Pak si ještě na nekonečnou chvíli bere slovo a dává nám dlouhý úvod do zítřejšího dne a místní fauny. Tím nás totálně uspí a tak se všichni hromadně odebíráme do ložnice a jdeme spát. Někteří. Pro ty ostatní koncert v hromadné ložnici za chvíli začíná. :-)

Den 2. - V nohách mám už 13 mil

Ráno jsme se probudili do dalšího zataženého dne. Dnes nás čeká asi 6h chůze (16,5km) s cílem na chatě Mintaro. Cesta vypadá podobně jako včera. Jdeme hustým lesem podél křišťálově čisté řeky, ve které tu a tam zahlédneme nějakou rybu. V jednu chvíli přicházíme k místu, ze kterého je za jasného počasí vidět nejvyšší bod treku - MacKinnon pass.

V poledne přicházíme k přístřešku u cesty a zastavujeme na oběd. Mraky se mezitím začínají trhat a občas zahlédneme vrcholky hor, které byly včera celý den zahalené v mracích.

V dálce před námi se tak objevil i dosud skrytý MacKinnon pass.

Po skalách všude okolo padají větší či menší vodopády, takže pomalu, ale jistě navyšujeme denní průměr (počet zahlédnutých vodopádů denně).

Šlapeme jak švýcarské hodinky a i přes dvě občerstvovací přestávky a několik dalších na focení přicházíme do cíle po necelých šesti hodinách.

Dnešní menu nabízí výběř z jednoho jídla: Hovězí konzerva s bramborovou kaší z prášku. Vybrali jsme si tedy konzervu s kaší. Už jsme měli i lepší večeře, ale aspoň se nám odlehčí batohy.

V nohách máme už přes 13 mil (21km) a dnes to bylo o poznání náročnější než včera. Pro zkrácení chvíle ještě mastíme karty. Ája mi dnes dává pěkně na prdel, dnes jsem vyhrál jen jednu partii v Záškodníčkovi, teda ve Švindlu.

Dnešní večerní řeč rangera Toma byla o poznání kratší, zajímavější a srozumitelnější než Rossova včerejší. Pak už se pomalu chystáme na druhou větu ložnicového koncertu.

Den 3. - MacKinnon pass je dobyt!

Dnes nás čeká nejtěžší den - nejdříve vystoupat 554 výškových metrů na 4km trasy (téměř 14% konstantní stoupání) do sedla MacKinnon ve výšce 1154m a následně sestup na další chatu ve výšce pouhých 125m. Počasí vypadá o něco lépe než včera. Předpovídané nízké mraky se nekonají. Je sice zataženo, ale mraky se drží vysoko. Třeba bude aspoň něco vidět.

I přes těžký batoh na zádech Ája nasazuje zběsilé tempo, kdejaký kamzík by mohl závidět. Po první hodině stoupání začíná být váha na zádech znát, tempo postupně klesá, stejně jako morálka. Zapomněli jsme doma míč, tak nemáme čím zahnat trudomyslnost.

Po další půlhodině nám začíná lézt stoupání na mozek. Jdeme už jen ze setrvačnosti. Za pár minut už ale naštěstí procházíme kolem MacKinnonovy mohyly, která je jen kousek pod sedlem. Výhledy do údolí, jejichž dna jsou 1000m pod námi, jsou tou nejlepší odměnou za dřinu, kterou jsme museli podstoupit.
Posílám Áju na kámen nad srázem, abych jí udělal další prospektovou fotku. Napřed si chce sednout přes okraj, ale i na Áju je to tentokrát moc. Přesto má můj obdiv. Já bych se k tomu místu nepřiblížil ani za zlatý prase. Taky proto žádnou podobnou fotku nikdy mít nebudu :-)

Dorážíme poslední kousek do sedla, kde si v přístřešku vaříme čaj a dopřáváme si odměnu v podobě čokoládové tyčinky. Mackinnon pass je dobyt!

Odpočíváme před sestupem. Prohlížíme si kadibudku s nejlepším výhledem na Zélandu, alespoň podle rangera Toma. Nekecal! :-) Kadibudka má velké okno a je z ní vidět celé údolí, ze kterého jsme vystoupali. Zpoza mraků začíná vystupovat sluníčko. Nádhera! To máme za vytrpěné Tongariro.

Začíná sestup. Vzhledem k metrům neméně náročná část dne. Skáčeme z kamene na kámen, jako večerníček ze střechy na střechu. Po hodině mají naše stehna a kolena dost. Po další půlhodině přicházíme k přístřešku. Vyhlašujeme přestávku na oběd. Při pohledu do mapy s hrůzou zjišťujeme, že jsme teprve v polovině klesání.

Protrpíme i tu druhou polovinu a přicházíme k rozcestí, které nabízí volitelnou odbočku k Sutherland falls - nejvyšším vodopádům na Novém Zélandu. Z jezera Quill padá voda ve třech stupních o celých 580m. Máme toho dost, ale neváháme. Nevíme proč, ale mysleli jsme si, že to bude jen taková příjemná procházka. Ještě že jsme si nechali batohy v přístřešku na rozcestí. Terén je ještě horší než na hlavní trase treku. Ze všech míst, odkud jsou vodopády vidět, je pohled na ně impozantní.

Když už jsme dostatečně zmáčení odstřikující vodou, vyřážíme zpět. V přístřešku si dáváme kafe, které je zde volně k dispozici a sušenky z vlastních zásob. Díky všudypřítomným sandflies vyrážíme rychle zpátky na cestu. Čekají nás ještě asi 2 míle na chatu Dumpling, tentokrát už s přívětivějším profilem.

Těsně před chatou je značená odbočka na koupání v řece. Rychle shazujeme batohy a dokud jsme uřícení, spěcháme tam. Voda je sice mířně řečeno osvěžující, ale přesně tohle jsme potřebovali.

Večer nás čeká poslední věta koncertu a zítra poslední část trasy.

Den 4. - Tak už jdeme do finále

Potřebovali jsme ve dvě odpoledne stihnout lodní autobus z konce treku do přístaviště ve fjordu Milford. Proto jsme dnes s polovinou chaty museli vstát už o půl sedmé. Brrr... Čekala nás nejdelší etapa naší Tour de Milford, celých 18,5 km. Naštěstí s příjemným profilem. :-)

Předpověď počasí slibovala mrholení přecházející v déšť. Alespoň podle rangerky Jen, s českým fouskem Oskarem - kteří společně hlídají Dumpling hut. Jak je to tady s předpověďmi počasí vám radši nebudeme říkat. Jenom prozradíme, že takové mrholení bychom brali častěji. :-)

Cesta ubíhala docela rychle, hltáme jeden kilometr za druhým. Vzhledem k tomu, že už jsme se 3 dny nesprchovali a začínáme se troche cítit, vypadá to asi takto: V řadě za sebou 3 čuníci jdou, nejdřív ťape Ája, pak Martin s Opičkou. :-) Sem tam to proložíme nějakým tím vodopádem. Dnes měly pořadová čísla 161 až 175.

U posledního milníku probíhá povinné focení a pak už rychle na loď, která nás odveze zpět do civilizace.

Tady bychom chtěli vyjádřit náš obdiv a respekt všem účastníkům zájezdu. I když to nebyl nějaký extrémní výkon, jednoduché a bezbolestné  to taky nebylo. Některým zúčastněným bylo odhadem kolem 70 let. V jejich věku bychom chtěli mít taky takovou fyzičku.

Další poděkování patří někomu nahoře. Během celého treku nás zkropila voda maximálně z vodopádu nebo řeky. Ani jednou nám nepršelo. A to všechno v místech, kde za rok spadne 7000-8000 litrů srážek na každý metr.

Ve fjordu Milford se dostáváme zase do jiného světa. Spousta lidí, elektřina, teplá voda, odpadkové koše (do nichž se okamžitě zbavujeme našich 4denních zásob). Jen těch 40 lidí v propoceném outdoorovém oblečení s velkými batohy na zádech sem nějak moc nezapadá. Máme domluvenou plavbu po fjordu, tak se rychle registrujeme a šup na loď.

Nádhera! Přímo z vody se zvedají hory do výše 1700 metrů.

Plavba byla zlatým hřebem našeho pobytu v národním parku Fjordland.

Celé toto 4denní dobrodružství v nás zanechalo hluboké stopy. Naše obavy ze stále deštivého počasí se naštěstí nevyplnily. V Milford Sound spadne během roku 7 - 8 tisíc litrů vody na metr čtvereční. Takže průměrně více než 20mm denně. Konečně se na nás trochu usmálo štěstí, za celou dobu na nás totiž nespadla ani kapka deště.