Nigardsbreen

16.06.2016 23:44

Jak už jsme psali včera, dneska se chystáme k ledovci Jostedalsbreen, konkrétně ke konci jednoho jeho splazu Nigardsbreen. Jostedalsbreen je se svými 487 kilometry čtverečními největším ledovcem na pevninské Evropě. Jeho tloušťka dosahuje až 600 m. Nigardsbreen patří k jeho největším částem, celkem zabírá asi 10% jeho povrchu. Splaz Nigardsbreenu měří asi 9 km.

Vyrážíme v 9 ráno, abychom se vyhnuli davům turistů. Nigardsbreen je totiž jedním z nejlépe dostupných ledovců v Norsku, proto u něj bývá vždy hodně rušno. První pohled na masu ledu nám bere dech.

K parkovišti, které je postavené přímo u jezera pod ledovcem, vede jen úzká silnice mezi stromy. Dobrým znamením je, že nevidíme nikoho ani před sebou ani za sebou. Na parkovišti samotném je jen pár aut. Jaká to změna proti Geirangeru!

Nigardsbreen už nás k sobě volá, tak vyrážíme. Z parkoviště to vypadá na příjemnou procházku, ale realita nás brzy vyvede z omylu. Přecházíme ledovcem vyhlezené kameny, přeskakujeme potůčky z padajících vodopádů a ke konci stoupáme po skále k samotnému splazu. Cesta nám zabere víc než hodinu.

Těsně před ledovcem se ozve ohlušující rámus a my instinktivně hledáme, co se kde utrhlo. Naštěstí to byla jen menší lavina z vrcholu hřebenu. Krásná podívaná, když je člověk v bezpečné vzdálenosti.

 Za chvíli už jsme u ledu :-) Pozorujeme výpravu s průvodcem, která si prosekává cestu nahoru. Ledová tříšť lítá všude okolo nich. Říkáme si, že tyto výpravy s průvodcem ubývání ledovce ještě zrychlují...

Na druhou stranu musíme připustit, že díky nim, se můžeme ledovce dotknout i my :-)

Tady jsme dostali skvělý nápad. Všem dovezeme jako suvenýr úlomek z ledovce. Nabíráme si jich plné kapsy, aby se dostalo na každého.

Na parkovišti ale zjišťujeme, že nás někdo okradl. Po ledu ani památky. Smůla, budete bez suvenýrů. Zklamaní vyrážíme dál. Safira opět řeže zatáčky jednu za druhou. Silnice jsou tady občas fakt hustý. Míříme na další trajekt. Cesta se najednou schová do tunelu a ven z něj vyjíždíme rovnou na loď. Nic jiného okolo není. Jen tunel a molo. Sotva se stihneme nalodit, vyplouváme. Tohle nám vyšlo na minutu přesně.

Na druhé straně fjordu se chceme zastavit v dalším dřevěném kostele. Ale sezóna už asi začala. Všude kolem spousta lidí a za vlez chtějí 90 ňoků na osobu. Na naše krát tři. Hmmmm... Po velmi kratké rodinné poradě sedáme do našeho Intercontinentalu a jdeme hledat, kde dnes vyhodíme kotvu. Netrvá to tentokrát dlouho a pro dnešek bydlíme, ale snad v tom rachotu padajícího vodopádu usneme :-)

K večeři se na druhý pokus podává grilovaný losos, tentokrát ulovený v městečku Gaupne. Konkrétně v chladícím boxu místního Sparu. Norštinu už zvládáme docela obstojně, takže podobné faux pas jako v prvním případě už se nemůže opakovat.