Plavu si, ani nevím jak

10.02.2015 21:53

Tak v noci přišel další slejvák. Ještě že jsme venku nic nesušili. Ale vzhledem k tomu, že jsme se dnes chystali na celodenní výlet na kajaku, nebylo to úplně povzbuzující. Navíc se zase přidala paní kosa. Skvělá kombinace...

Naštěstí se počasí umoudřilo. Ráno byla sice zima, ale obloha byla jako vymetená. Vstávali jsme ještě před rozedněním, abychom stíhali bezpečnostní instruktáž v půjčovně. Jakmile vylezlo sluníčko, začalo se oteplovat. A nepřestalo péct až do večera. Mimochodem dneska mám nový rekord. Mazal jsem se třikrát za den. Krémem. Pinot Gris - poslední připomínku oblasti Marlborough, se kterou píšeme tento článek, nepočítám. :)

Poté, co nám týpek z půjčovny vysvětlil, jak se dostat z převrácené lodi a pro ty, kterým se to podaří, taky to, jak se vydrápat zpátky, pustili jsme se nacvičovat techniku na volné moře. Ráno panoval v Marahau odliv, takže moře ustoupilo o dobrých 100 metrů od míst, kde bývá za přílivu. Lodě nám po vyschlém dně přivezl na přívěsu traktor, sami bychom je tam neodtáhli. Na místě jsme pochopili, že instruktáž nebyla jenom nutný opruz. Naštěstí jsme se přes lámající se vlny dostali dál od břehu, kde byly vlny sice vyšší, ale taky širši. Takže to s námi vydatně houpalo, ale protože snídaně byla už dávno strávená, nic to s námi neudělalo. :)

Cílem výletu byla lachtaní kolonie u jednoho z blízkých ostrovů. Po chvíli pádlování máme pocit, že nám upadnou ruce. Jedeme proti vlnám a postupujeme pomalu. Rozkaz zní jasně, najít po cestě pláž, kde bychom si trochu odpočinuli. Vzhledem k tomu, jak to tady vypadá, s tím nemáme nejmenší problém.

Obědváme, mažeme se krémem (už podruhé) a vyrážíme na ostrov vpravo vzadu. Na severní straně by měla být kolonie lachtanů. Cesta je nekonečná, už třetí  hodinu neděláme nic jiného, než pádlujeme. Konečně se dostáváme na severní stranu. A nic. Že by se kolonie přestěhovala za další roh? Zkusíme to. Ale dostáváme se ze závětří a vlny povážlivě rostou. Ale co, moře je teplé, a kdyby se něco stalo, lachtani se o nás třeba postarají.

Nepostarají, žádní tam nejsou. Asi odplavali někam na dovolenou. Vracíme se zpátky. Pak si všímáme, že zapomněli na Kevina!!! Na jednom šutru se plazí lachtaní mládě a řve jako já, když mám hlad. To nám připomíná, že je čas na sváču. Zajíždíme za roh na závětrnou stranu a světe div se, vítá nás malá a úplně opuštěná pláž.

Odpolední sluníčko pálí o sto šest, chce to pořádné osvěžení. Skáčeme do vody a v podstatě poprvé na Zélandu si užíváme koupání v moři. Zatímco schneme, dlabeme malou sváču. Pak ještě obligátní mazání (dneska už třetí) a vyrážíme pomalu zpět.

Ráno nám dal instruktor tip na jednu lagunu, která je od moře oddělená písečnou pláží a za přílivu se plní vodou. Protože nejvyšší příliv nastává krátce po půl třetí, což je za chvíli, vyrážíme tam.

Připlouváme právě včas. Voda postupuje dál a dál do laguny a probouzí v nás vzpomínky na dětství , kdy jsme si hráli na pískovišti. Hrabeme cestičky, stavíme hráze. Ještě že jsme nechali Opičku z bezpečnostních důvodů na břehu. Odsud bychom ji jen tak nedostali.

Až už jsme měli všechno pěkně prohrabané a zatopené, vyrážíme na poslední úsek cesty zpět. Další nekonečné pádlování. Ještě že je na co se dívat. Proplouváme parkem Abel Tasman. Pláže střídají útesy, azurová voda, modré nebe nad hlavou. Paráda.

Díky přílivu můžem doplout až na stanovené místo u břehu, kde nás spolu s dalším párem vyzvedává týpek z půjčnovny. Dáme rychlou sprchu a vyrážíme dál. Potřebujeme se dostat co nejblíže k západnímu pobřeží, Za pár dní nás čeká cesta k ledovci a už se blíží taky Milford trek. Po cestě ještě plníme denní kvótu vodopádů. Škoda, že je zrovna nižší stav vody...

A protože už je docela pozdě, rozhodujeme se zapíchnout to rovnou vedle vodopádů.